Jdi na obsah Jdi na menu
 


                                                             WINDOWS 7

 

 

Poprvé se o Windows 7 začalo mluvit ještě pod kódovým jménem Blackcomb jako o nástupci Windows XP. U Windows XP a jeho serverové verze Windows Server 2003 bylo naplánováno, že na ně roku 2005 naváže nová verze Windows s kódovým jménem Blackcomb. V srpnu 2001 byla tato verze Windows Microsoftem odsunuta o několik let a bylo oznámeno, že před Blackcombem vyjde ještě Vista.

Později byla kvůli zpoždění při vývoji Blackcombu oznámena meziverze s kódovým jménem Longhorn. Potom byl Longhorn označen za hlavní vydání a byly přidány nové funkce jako např. nové vyhledávání Windows Search. Longhorn byl na začátku roku 2007 vydán pod obchodním označením Windows Vista.

Od té doby byl stav Blackcombu několikrát změněn. V lednu 2006 bylo kódové jméno Blackcomb změněno na Viennu a Microsoft ohlásil, že Vienna (Windows 7) pravděpodobně vyjde v roce 2009. Takto dlouhé termíny jsou však při vývoji softwaru velmi nejisté a proto osud Windows 7 ukáže teprve budoucnost.

20. srpna 2008 bylo potvrzeno Microsoftem, že interní jméno (používané mezi zaměstnanci Microsoftu) je Windows 7 a to se také stane oficiální názvem systému.

 

Podrobnější informace naleznete v článku Novinky ve Windows 7.

Windows 7 obsahuje řadu změn a vylepšení oproti předchozím verzím systému Windows, jako je vylepšené rozpoznávání řeči a rukopisu, podporu pro virtuální pevné disky, zlepšený celkový výkonem systému s multi-jádrem, rychlejší nastartování systému, a vylepšené a zmenšené jádro

Windows 7 obsahuje řadu nových funkcí jako je podpora pro virtuální pevné disky.

Podle zprávy zaslané TG Daily[5], přidává sestavení Milestone 1 Windows Seven podporu pro systémy, které využívají více heterogenních grafických karet od různých dodavatelů a nové verze Windows Media Center. Mezi nové funkce Milestone 1 také údajně patří tzv. gadgety integrované přímo do Průzkumníka Windows, gadget pro Windows Media Center[5], schopnost vizuálního PINu a uvolnění položek z nabídky Start a hlavního panelu, lepší mediální funkce, je integrován XPS Essentials Pack dále Windows PowerShell Integrated Scripting Environment (ISE) a přestavěná kalkulačka s víceřádkovými možnostmi vkládání dat, včetně programových a statistických režimů spolu s převodníkem jednotek.

Do Ovládacích panelů bylo přidáno mnoho nových položek: Akcelerátory, ClearType Text Tuner, Displej kalibrace barev, Průvodce miniaplikacemi, Infračervený port, Uzdravení, Odstraňování závad, Pracovní Centra, Zaměřovací a další senzory, Manažer doporučení, Biometrická zařízení, Systémové ikony, Windows Solution Center, Zobrazení (Displeje).[6]Centrum zabezpečení systému Windows bylo přejmenováno na Windows Solution Center (Windows Health Center ("Windows Zdravotní středisko") v předchozích verzích systému Windows 7), které nyní zahrnuje i zabezpečení a údržbu počítače.

Novinkou u Windows 7 bude podpora více grafických karet. Předpokládá se také, že okna (Průzkumník Windows) budo mít stejný vzhled jako ovládací panel Microsoft Office 2007 nebo Microsoft Office 14 (2009/2010). Celý systém by měl být výrazně rychlejší, zejména vyhledávání.

Rozpoznávání rukou psaného textu na počítačích typu Tablet PC podporuje i češtinu a slovenštinu.

                                                                    

 

 

                                                                          LINUX

 

Linux (anglicky běžně vyslovováno /ˈlɪnəks/ IPA, avšak existují různé varianty[1]) je jádrem (kernelem) několika počítačových operačních systémů. Je známým příkladem svobodného softwaru a vývoje open source softwaru – na rozdíl od proprietárních operačních systémů jako Microsoft Windows či Mac OS je celý jeho zdrojový kód volně k dispozici pro veřejnost a kdokoli jej může svobodně používat, upravovat a dále distribuovat.

Ačkoliv termín Linux značí Linuxové jádro, často se používá pro označení celých unixovýchGNU/Linux, viz níže), které sestávají z Linuxového jádra a zároveň z knihoven a nástrojů z projektu GNU, ale i z dalších zdrojů. V nejširším významu linuxová distribuce uceleně spojuje základní systém s velkým balíkem aplikačního softwaru, a navíc často zajišťuje uživatelsky přívětivou instalaci a následné aktualizace. operačních systémů (též označováno jako

Zpočátku byl Linux vyvíjen a používán zejména jednotlivými nadšenci. Časem ale získal podporu velkých společností jako IBM, Hewlett-Packard, Nokia a Novell pro využití na serverech, a poslední dobou získává popularitu i na desktopovém trhu. Zastánci a analytici připisují jeho úspěch nezávislosti na dodavateli, nízkých nákladech, flexibilitě, bezpečnosti a spolehlivosti.

V roce 1983 založil Richard Stallman GNU projekt, který nyní poskytuje základní část většiny linuxových systémů (viz pojem GNU/Linux níže). Cílem projektu GNU je vyvinout kompletní unixový operační systém GNU složený výhradně ze svobodného softwaru. Začátkem 90. let byly v rámci projektu GNU vytvořeny a shromážděny všechny potřebné součásti - knihovny (především glibc), překladač (GCC), textový editor (Emacs), shell (bash) a další software, ovšem kromě nejnižší úrovně, tedy jádra.

V roce 1990 začal projekt GNU vyvíjet své vlastní jádro jménem GNU Hurd (po upuštění od předchozího pokusu jménem Trix). Podle Thomase Bushnella, původního architekta Hurdu, bylo původním plánem přepracovat jádro BSD 4.4-Lite. V ohlédnutí po letech řekl: „Dnes mi je jasné, jaký by toto jádro mohlo mít úspěch, a že by svět byl dnes jiný“.[5] Přesto se Stallman, kvůli špatné spolupráci programátorů z Kalifornské univerzity v Berkeley, rozhodl použít mikrojádro Mach. Ale, jak se později ukázalo, vývoj byl nečekaně složitý a pokračoval velmi pomalu.

Mezitím v roce 1991 započal vývoj jiného jádra, které nakonec dostalo jméno „Linux“. Původně ho začal psát finský student helsinské univerzity Linus Torvalds jako svůj koníček. Torvalds vycházel z Minixu, což byl zjednodušený klon Unixu napsaný Andrewem Tanenbaumem pro účely výuky návrhu operačních systémů. Avšak Tanenbaum nikomu nedal svolení k úpravám svého systému, a tak Torvalds napsal vlastní náhradu Minixu. Linux začal jako emulátorterminálu napsaný v jazyce symbolických adres procesoru IA-32 a jazyce C, který byl pak zkompilován do binární podoby a nabootován z diskety, takže mohl běžet mimo původní operační systém. V terminálovém emulátoru běžela dvě vlákna: jedno pro odesílání znaků na sériový port a druhé pro příjem. Když pak Linus chtěl číst nebo zapisovat data na disk, rozšířil tento terminál, který uměl přepínat úlohy, o celý ovladač souborového systému. Poté se začal pomalu rozvíjet v celé jádro operačního systému určené pro systémy kompatibilní se standardem POSIX.

První verze linuxového jádra (0.01) byla vydána na Internetu 17. září 1991, další následovala v říjnu téhož roku.[6] Od té doby se na tomto projektu podílely tisíce vývojářů z celého světa. Model vývoje linuxového jádra a podobného softwaru je krásně popsán v eseji Erica S. Raymonda Katedrála a bazar.

Před vydáním verze 0.01 Linus naimplementoval dostatek POSIXových systémových volání, aby bylo možné spustit shell GNU Bash. Díky tomuto základnímu prostředí se vývoj mohl rozběhnout mnohem rychleji. Původně bylo pro nastavení, kompilaci a instalaci Linuxu potřeba mít funkční systém Minix. První verze Linuxu též vyžadovaly pro spuštění z disku, aby běžel jiný operační systém, ale brzy vznikly nezávislé spouštěče, z nichž nejznámější bylo LILO. Linuxový systém zanedlouho předběhl Minix co do funkčnosti. Torvalds a další vývojáři uzpůsobili jádro, aby lépe spolupracovalo s komponentami z projektu GNU a s dalšími uživatelskými programy, aby tak vznikl kompletní, plně funkční, svobodný operační systém.

Dodnes Torvalds pokračuje přímo ve vývoji jádra, zatímco ostatní subsystémy jako třeba GNU komponenty jsou vyvíjeny samostatně. Vývoj kompletních systémů, které zahrnují základní systém spolu grafickými prostředími jako KDE či GNOME (které využívají služeb X Window Systému) a množstvím aplikačního softwaru, dnes obstarává mnoho distribucí. Linuxové distribuce dnes vyvíjejí a spravují neziskové organizace, komerční společnosti, ale i jednotlivci.

Logem a maskotem Linuxu je tučnák Tux vycházející z obrázku Larryho Ewinga z roku 1996. Kromě toho existují i jiná, méně známá zpodobnění, viz OS-tan. Jméno „Linux“ nevytvořil sám Torvalds, ale Ari Lemmke, který pracoval na helsinské univerzitě jako správce FTP serveru ftp.funet.fi, kde byla uveřejněna první verze Linuxu. Torvalds navrhoval jméno „Freax“ jako free (svobodný) + freak (blázen) + x (unixový systém), ale to se Lemmkemu nelíbilo a na FTP serveru vytvořil adresář „Linux“ jako „Linusův Minix“.[7] Toto jméno se později stalo ochrannou známkou (viz níže).

Linux a GNU/Linux

Ohledně správného označení operačních systémů založených na linuxovém jádře se vlečou dlouhé spory. Free Software Foundation vidí linuxové distribuce používající GNU software jako varianty GNU operačního systému a požadují, aby se takové systémy označovaly jako GNU/Linux, případně „Na Linuxu založený GNU systém“. Média a velká část uživatelů preferují krátké označení této rodiny operačních systémů jako Linux. Přestože některé distribuce striktně používají označení GNU/Linux (zejména Debian), není příliš rozšířené ani v tisku ani v hovorové řeči. V současné době jsou v obvyklých distribucích Linuxu vlastní GNU projekty v menšině, i když mnoho dalších projektů (součástí distribuce) využívá licence od GNU (GPL, LGPL). Je tedy zřejmé, že se jedná spíše o ideovou záležitost.

Instalace

Instalace se liší podle zvolené Linuxové distribuce. Většina distribucí nabízí textovou i grafickou verzi instalace, kterou obvykle zvládne i začátečník - mnozí tvrdí, že instalace některých distribucí Linuxu je výrazně snadnější než u konkurenčních Microsoft Windows. Při instalaci se také obvykle nainstaluje nejen samotný operační systém, ale i veškerý software potřebný k používání počítače.

Instalovat se může přímo z instalačního média (pak se ovšem nainstalují aplikace ve verzi, která byla k dispozici v době vydání distribuce) nebo lze z instalačního média pouze nabootovat a stáhnout aktuální verzi distribuce ze sítě. Některé distribuce lze také instalovat z jiného běžícího systému (jiné distribuce Linuxu), i když je to spíš zajímavost pro odborníky než doporučená metoda pro začátečníka.

Běh aplikací napsaných pro Microsoft Windows

Pro běh aplikací z MS Windows je dnes k dispozici řada emulátorů. Některé z nich jsou založené na vytváření plnohodnotných virtuálních strojů. Jiné pouze překládají systémová volání, což jednak vede k mnohem efektivnějšímu běhu spouštěných aplikací a jednak k efektivnějšímu využití stávajícího hardwaru (například podpora 3D akcelerace u grafických karet). Jejich nevýhodou je pak možnost použití pouze na architektuře x86 a kompatibilních. Existují implementace komerční i open-source, z nichž nejznámější je Wine. Za zmínku stojí i odnož Cedega, která se specializuje na možnost hraní her napsaných pro Microsoft Windows, nebo CrossOver. Dále lze použít emulátory virtuálního PC: Bochs, QEMU, VirtualBox (GPL), VMWare (proprietární).

Programování na Linuxu

Základním programovacím jazykem v Linuxu je jazyk C a sada GCC, která obsahuje překladače pro několik jazyků (zejména C a C++). Nedílnou součástí programovacích nástrojů jsou i GNU binutils, které obsahují nástroje pro překlad jazyka symbolických adres a linkování binárních objektových souborů do spustitelné podoby; na systému Linux jsou standardně objektové soubory i spustitelné programy uloženy ve formátu ELF (executable and linkable format). Prostředí GNU nabízí i řadu dalších nástrojů pro usnadnění vývoje složitějších programů (make, autoconf, gettext).

Linux podporuje i celou řadu dalších programovacích jazyků. Kromě jednoduchého jazyka zabudovaného přímo v příkazové řádce (shell) jsou nejpoužívanějšími jazyky v Linuxovém prostředí Perl a Python. Protože Linux se stal velice populární platformou pro provoz WWWPHP. serverů, tak obrovské množství uživatelských aplikací které se dnes běžně provozují pod tímto systémem jsou ve skutečnosti webové aplikace napsané v jazyce

Intuitivní tvorba grafického rozhraní v Glade

Programování v Linuxu většinou probíhá v cyklu: programátor napíše zdrojový kód v textovém editoru, pak spustí v příkazové řádce kompilátor a program otestuje. Existují i programátorské editory, které za programátora spustí kompilátor a případně ve zdrojovém textu označí chyby. Samozřejmostí je i zvýraznění syntaxe a nyní jsou k dispozici již i rozvinutá plně funkční vývojová prostředí označovaná jako IDE nebo v případě návrhu grafického uživatelského rozhraní označovaná RAD. Tato prostředí jsou obvykle určena pro grafické rozhraní X Window System. Vesměs jsou zaměřená na kompilované jazyky, existují ale i taková, která podporují ladění skriptovacích jazyků (např. Pythonu), například IDEA. K programování grafických aplikací lze použít např. Anjuta, Glade či KDevelop (primárně pro prostředí KDE).